Monday, 21.September 2009 Death Valey N.P. - Sequioa N.P.
Ráno opouštíme útulný hotelový pokoj s vědomím, že další noc bude zase ve stavu a tam už takový komfort zase na chvíli mít nebudeme.
Projíždíme vyprahlou hnědou krajinou, jejíž pláně jsou ozdobeny velkými balvany a rozvětvenými jukovými stromy. Silnice se před námi opět táhne do nedohledna, obydlená místa se objevují jen zřídkakdy a jsou to jen ošuntělá stavení nebo benzinky.
Naším dalším cílem je Death Valey N.P. (vstup 25USD za auto, opět s Annual Passem zdarma). Již zdálky vidíme, že se krajina začíná měnit, vjíždíme do hor, které nejsou pokryty žádnou vegetací - jsou tu jen balvany a nás překvapuje, že i přesto je tato krajina pro lidské oko tak úchvatná. Zřejmě díky erozi se totiž barva skály často mění a to vytváří nádherná panoramata. Přejíždíme okraj Death Valey, který tvoří vysoké hory a hned prudce klesáme do údolí, u cesty se objevují značky informující o nadmořské výšce a my brzy zjištujeme, že jsme na nebo pod úrovní mořské hladiny.
Úměrně s ubývající nadmořskou výškou začíná stoupat teplota. Teploměr ukazuje 43 stupnů celsia, ventilátor auta funí na plné obrátky, klimatizace ale spolehlivě chladí vnitřek našeho auta a my se můžeme kochat krajinou. Únavné jsou zastávky na vyhlídkových místech - i několik ušlých metrů v takovém horku nás unavuje. Přesto zastavujeme u kaňonu a jdeme si projít jeho ústí - po 100 metrech se ale zbaběle vracíme do auta, Pepa využívá možnost vzdáleného nastartování a vychlazení auta. Našli jsme odbočku na Artistic Road a protože je silnice sice úzká, ale s perfektním asfaltem odbočujeme na ni. Za chvíli se naše autíčko šplhá na úpatí různobarevných hor a my jsme opět unešeni tím, jak rychle se krajina mění a překvapeni, že i bez stromů se nám tu líbí.
Vracíme se na hlavní silnici a míříme ke zlatému hřebu - tedy k nejníže položenému místu v USA. Mimo všudypřítomných turistů je tu jen rozpraskaná skála, vyschlá solná krusta a překvapivě je tu také jezírko s vodou. Místo se jmenuje Badwater (špatná voda) a to proto, že voda není pitná - je velmi slaná a projíždějící poutník by tu svoji mulu určitě nenapojil. Další zastávkou bylo malé parkoviště, odkud bylo vidět žlutavé písečné duny a my jsme zkusili se k nim vydat. Došli jsme ale jen k prvnímu pískovému kopečku - tam se Janě do sandálů začal sypat horký písek, Pepovi začalo být vedro a tak jsme rychle zahájili ústup do vychlazeného auta.
Pak už jsme vyrazili přes další vysoké hory, lemující Death Valey ze západní strany k pohoří Sierra Nevada. Navigace radila jet rychlejší cestou, ale my jsme vybrali panoramatickou cestu kolem řeky vedoucí nás do nitra Sequoia National Forest, který je umístěn ve vysokých horách. Po dlouhém a únavném stoupání se u cesty začínají objevovat první načervenalé kmeny sekvojí, přibývá ovšem zatáček, stoupání a klesání, každá ujetá míle se díky tomu jeví nekonečná, během malé chvíle je tu najednou večer a tma jako v pytli a Pepu už to pomalu ale jiště přestává bavit (už ho docela bolí noha od mačkání pedálů a ruce od věčného kroucení volantem). Pozdě večer pak dojíždíme do N.P.Sequoia (20USD za auto, štastní majitelé Annual Passu opět zdarma), nacházíme kemp kde jsou opět četná opatření proti medvědům, zalézáme do stanu a plánujeme kam si zítra vyšlápneme.
