Po přeplavení na druhý břeh jezera jsme si v agentuře půjčili motorový člun (délka 19 stop). K tomu stačila jen kreditní karta a my se doteď divíme, že nechtěli vidět ani náš pas natož pak třeba řidičský průkaz. Po zhruba 10 minutové instruktáži k obluze plavidla a použití záchranných vest vyrážíme směrem na jih po jezeře Lake Powell. Natočeno hodně minut na videu, nafoceno spoustu fotek - vše v nedobré kvalitě, protože to s námi pořádně házelo. Pepa na závěr prohlásil, že zítra bude muset zřejmě auto řídit ve stoje, protože má ze dneška otlučený zadek.
Jezero má tmavě modrou barvu, je sevřeno vysokými oranžovými skalami, a díky tomu se hřebínky vln také barví do červena.Kdysi tady byl Glen Canyon, ale v roce 1966 dostavěli přehradu a vše zmizelo pod vodou. Pobřeží je velmi členité, nabízí se velký počet zátok a kaňonů k prozkoumání a při plavbě se rychle střídají různé scenérie.
My jsme se vyřádili při rychlé jízdě přes velké vlny, kdy loď pořádně nadskakovala (právě od toho nás bolí ten zadek), kochali se výhledy na různě vyhlodané a zbarvené skály a zastavili jsme i v zátoce, kde se nám podařilo loď uvázat (zkušený námořník by asi hodně kroutil hlavou nad naší technikou o nenámořním a neelegantním uzlu ani nemluvě) a trochu jsme si tu zaplavali ve výborně teploučké vodě.
S pravidly lodního provozu nebyl žádný velký problém - na vodě se dalo velmi dobře orientovat podle bójek. Pozdvižení jsme ovšem vzbudili u pumpy, kde jsme značku "SLOW"(pomalu) pochopili jako "uber plyn". Plyn jsme ubrali asi na 17mil za hodinu, ale nedostatečně - lodě u mola zřejmě nadkakovaly tak, že jim to mohlo urvat čerpací hadice a personál začal zděšeně běhat po molu a mávat nám na uvítanou. Po přívětívém poučení od místního vodního šerifa a natankování naší docela nenažrané krasavice (za 5,5 hodiny sežrala 114 litrů benzínu a 17 litrů oleje) jsme spořádaně odjeli správnou "SLOW" rychlostí 5mil/hod.
Na člunu nám bylo tak báječně, že se nám jej ani nechtělo vracet, ale nakonec jsme přece jen vyhledali přístav, úspěšně zaparkovali, opět neelegantně loď uvázali a předali zpět do rukou přívětivého personálu.
Veselý kapitán na trajektu (přezdívku veselý získal po ranním uvítacím proslovu do ampliónu při vyplutí), který nás ráno převezl na druhý břeh jezera se jistě radoval, že nás za stejný poplatek 25USD poveze i zpátky, ale čekal na nás marně. Využili jsme zbývající část dne a do kempu se vrátili autem s mírnou zajížďkou asi 150mil. Nebyla to ale žádná ztráta času - po silnici č.276 a 95 jsme opět naprosto pustou krajinou objeli jezero po jeho severozápadním břehu, přičemž se opět nabízela nádherná panoramata okolních různě zbarvených a tvarovaných skal a výhledy na nazelenalé jezero v jejich středu. Cesta do kempu se tedy značně zkomplikovala neustálými zastávkami, kocháním se vyhlídkami a focením.
