Thursday, 27.August 2009 Mount Scott - Cleetwood Cove - Bully creek rezervoir
Ráno bylo zase pořádně zima, teploměr ukazoval jen 6 stupňů. Ze spacáku se nám nechtělo, ale museli jsme - aby nám nic neuteklo. Na řadu přišly čepice a rukavice a poloztuhlí jsme zabalili stan, naložili auto a vyrazili po východní římse jezera zase dál.
Jako malou rozcvičku po ránu jsme si dali výšlapek na nejvyšší bod parku Crater Lake. Jeho jméno je Mount Scott, výška je 2721 metrů a vede k němu asi 4 km tůra (v jednom směru). Tůra není technicky náročná, vede po prašném chodníku a její jedinou strastí je vytrvalé stoupání s převýšením 381 metrů.
Šli jsme ráno, kdy má mít jezero z této výšky tu správnou barvu a jelikož jsme ranní ptáci, byli jsme tentokrát úplně první a užívali si samotu a klid tohoto slunečného rána. Poseděli jsme u budky, umístěné na vrcholu a zjistili, že je určena k hlídání požárů (již několik dní projíždíme krajinou, kde je podle tabulí umístěných při cestě maximální stupeň nebezpečí požáru).
Po návratu k autu jsme ještě přejeli na nedaleké piknikové odpočívadlo a posnídali pod stromy s výhledem na Mt.Scott.
Další zastávku jsme udělali ještě nad zátokou Cleetwood cove, což je jediné místo jezera, kde se dá sejít až k jeho hladině a odkud také odjíždí loďky k ostrůvku. Vyčetli jsme, že sestup k hladině měří 3,5 Km (včetně zpáteční cesty), s převýšením 213 metrů což je 75 pater a samozřejmě jsme to prubli. Jde se po velmi prašné cestě, takže jsme měli brzy plné oči i nos prachu a po návratu nohy i boty jako prasátka. Voda byla pořádně studená (na protější stra jezera se ještě stále rozpouštěly sněhové kopečky), ale alespoň nožky jsme si v ní vyčvachtali. I odsud byla nádherně modrá.
Pak už jsme se s Crater Lake rozloučili a vyrazili na severovýchod k hranicím Idaha. Oregonských silnic jsme si ale do té doby pořádně užili - byli jsme fascinováni výhledy, kdy se před autem do nedozírna táhla absolutně rovná cesta. Jeli jsme absolutní pustinou (modlili jsme se, aby právě tady nezačalo auto zlobit), na úseku 200 mil jsme projeli jen 3 městečka (nebo spíše vesnice).Zastavku si zasloužila typická filmová americká křizovatka : na všechny čtyři strany vedla rovná nekončící a prázdná cesta, u cesty stojí kamion a na rohu likér stór a ušuntělá benzinka ...
Taky jsme si prubli klasický americký bar-restauraci při cestě: pár stolů, bar, příjemná servírka která pořád dolívá kafe, v rohu vyschlý chlapík s maxi kovbojským kloboukem (při jídle si ho málem máčel v kečupu) a skvělá atmosféra. Jana zkusila pravý americký cheeseburger (byl báječný a McDonald se může jít vycpat), Pepča zůstal u tradičního zeleninového salátku.
V polovině cesty přes Oregon jsme opět překročili hranici časových pásem - vracíme se do horského časového pásma a musíme hodinky posunout o jednu hoďku dopředu.
K večeru se před východní hranicí okolí cesty začalo radikálně měnit - začaly se kolem nás zvedat vyšší kopečky, občas i docela slušné nahnědlé skály.
Pomalu jsme začali vyhlížet místo k noclehu a světe div se - v této zapadlé části států žádné kempy nebyly! Co by tam také kempeři dělali že? Všude jen suchá tráva, kamení, žádné stromy a žádná voda a k tomu teplota kolem 35 stupňů ...
Pak jsme před městečkěm Vale zahlídli nenápadnou značku Bully Creek Rezervoir a pod tím ještě nenápadnější značku kempu. Odbočili jsme a několik mílí jsme trpěli obavami, jestli v takové díře opravdu může být kemp. Už jsme ztráceli naději a připravovali se na potupný návrat, ale naštěstí se před námi objevil. Kempové místo (15USD za auto vč.elektřiny) od nás má opět jedničku - rozložili jsme stan na absolutně zeleném udržovaném trávníčku (s okolní vyschlou pustinou to byl pořádný kontrast)
, se skvělým výhledem na hladinu nádrže pod námi a horami, za kterými právě zapadalo slunce. Toalety a sprchy by klidně mohly dostat nejhorší ohodnocení, ale to bylo plně vykompenzováno skutečností, že v celém kempu byly obsazeny jen 4 místa a kolem jsme tedy neměli žádné sousedy a mohli si užít ticho a pohodu. Také bylo večer konečně teplo, takže jsme se těšili, že tentokrát vlezeme do spacáku bez mikin a konečně z něj vytáhneme ruce (poprvé za celou dobu, kdy tu jsme).
